100 let dejvického kampusu

„Na novém místě, doufáme, vyroste stánek důstojný práce naší i našich jasných předchůdců.“
(Zakládací listina areálu ČVUT v Dejvicích, 1925)

Historie, vize a současnost jedinečného akademického prostoru
Dne 21. června 1925, symbolicky v den letního slunovratu, byl v pražských Dejvicích položen základní kámen nového kampusu Českého vysokého učení technického. Slavnost se konala za přítomnosti prezidenta Tomáše G. Masaryka, premiéra Antonína Švehly, ministrů i tisíců studentů a pedagogů. Tento den znamenal nejen stavební počátek nové éry technického školství v Československu, ale i vyjádření hodnot, na nichž měl moderní stát stát: vzdělání, věda, kultura a národní emancipace.

Rozsáhlý areál na někdejší vojenské cvičišti v Dejvicích navrhl významný český architekt a urbanista Antonín Engel (1879–1958), který se inspiroval světovými metropolemi i ideály klasického městského plánování. Engelova vize počítala s monumentálním kampusem – slavobránou, širokými bulváry a náměstím s obeliskem, který měl symbolizovat význam technického vzdělání pro společnost.

Jak uvádějí historička Věra Dvořáčková (VŠCHT Praha) a historik Ondřej Tikovský (UHK), Engel „vytvořil v Dejvicích formální, až ceremoniální prostor, inspirovaný římskými a francouzskými náměstími – areál technických škol měl být výkladní skříní republiky“ (Dvořáčková & Tikovský, 2025).

Od ambice k realitě – co se podařilo (a co ne)
Z Engelovy ambiciózní koncepce se do druhé světové války podařilo zrealizovat pouze dvě budovy – dnes známé jako budovy A a B Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (VŠCHT). Ty vznikly mezi lety 1926–1937 a představují jediné univerzitní stavby, které nesou přímo Engelův rukopis, respektive rukopis jeho spolupracovníků. Engel sám považoval Dejvice za své životní dílo a osobně zde postavil i vlastní vilu na Hanspaulce.

Během okupace byly objekty zabrány německou armádou. Po válce zasáhly do vývoje kampusu nové politické síly. V 50. letech hrozilo, že Dejvice zcela ovládne armáda – a právě tehdy záhadně zmizel i základní kámen kampusu. Podle archivních dokumentů byl pravděpodobně rozbit těžkou technikou během stavebních prací armády. Zůstala po něm pouze kovová schránka, mince a několik dokumentů – jejich další osud je dnes nejasný (Archiv ČVUT, fond Alois Fanta).

Vývoj areálu ve 20. a 21. století
V následujících dekádách se kampus vyvíjel podle zcela jiných architektonických stylů – funkcionalismu, bruselského stylu i brutalismu. Významnými stavbami se staly:

Fakulta stavební ČVUT (1966–1982)

Sedmibudovový komplex strojních a elektrotechnických fakult (1959–1965)

Technická menza a Studentský dům (70.–80. léta)

Národní technická knihovna (2006–2008)

Budova FA a FIT ČVUT (2009–2010)

Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) (2017)

VŠCHT – dědic Engelovy vize
V roce 1952 se VŠCHT Praha oddělila od ČVUT, ale zůstala v kampusu – její budovy A a B tvoří základní osu Engelova konceptu. V roce 2020 byly propojeny dvěma moderními skleněnými můstky od ateliéru ov-a, jejichž design odkazuje na molekulární struktury.

VŠCHT v posledních letech výrazně investuje do svého rozvoje – připravuje například výstavbu nové univerzitní budovy přímo na Vítězném náměstí, tedy na místě, kde měla podle Engelova plánu vyrůst budova Vysoké školy inženýrského stavitelství.

Odkaz a budoucnost
Dnes se v Dejvickém kampusu setkávají tradice a inovace. Sídlí zde:

České vysoké učení technické v Praze (ČVUT)

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT)

Katolická teologická fakulta UK

Národní technická knihovna

Ústav organické chemie a biochemie AV

Areál žije vědou, výzkumem i studentským životem. I po 100 letech tak pokračuje v duchu zakladatelů – být prostorem, kde se potkávají poznání, společenská odpovědnost a vize budoucnosti.

Text vychází z odborného článku:
Věra Dvořáčková, Ondřej Tikovský: „Hledání základního kamene ČVUT i urbanistické vize Dejvického kampusu“ (2025).